Posláním zdravotníků, lékařů, sester i pečovatelů je pomáhat. Málokdy se však mluví o tom, že i oni někdy potřebují pomoct. V rozhovoru s psycholožkou Pavlínou Doležalovou otevíráme téma závislostí u zdravotníků. Mluvili jsme o nejčastějších závislostech a faktorech přispívajících k jejich vzniku. O tom, jak se zachovat, když je závislý někdo z kolegů nebo o důležitosti podpory a prevence.
1. Můžete nám přiblížit svou profesní cestu a jak jste se začala zajímat o téma závislosti?
Určitě. Vystudovala jsem jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, udělala jsem si potom ještě roční doktorát. Již při studiu jsem absolvovala výcvik v komplexní krizové intervenci, kurz psychologa ve zdravotnictví nebo třeba koučovací výcvik. Aktuálně jsem i v psychoterapeutickém pětiletém výcviku v KBT terapii. Čtvrtým rokem mám svou vlastní soukromou poradenskou praxi, ve které se specializuji na dospělé děti alkoholiků a na lidi, kteří vyrůstali v jinak závislých dysfunkčních rodinách. Toto zaměření jsem si vybrala proto, že je to velmi rozšířený fenomén, o kterém je důležité mluvit, (nejen) protože se týká mnoha lidí a ovlivňuje zásadním způsobem celou společnost. Navíc jsem sama dospělé dítě z alko-domácnosti. Mám tedy ke klientům o hodně blíž.
2. Proč se s nějakou formou závislosti potýká až 15 % zdravotníků?
Obecně není tajemstvím, že nadměrný a chronický stres zvyšuje riziko toho, že člověk sáhne po nějaké rychlé „berličce“, i za cenu dlouhotrvajících negativních dopadů nejen pro závislého, ale také pro jeho okolí (partnery, děti…).
Toto téma se objevuje již u studentů medicíny, které bývá velmi náročné po všech stránkách. Jsou to vlastně fenomény, které zde již zazněly, a které bohužel úzce patří k práci ve zdravotnictví: extrémní stres, veliká zodpovědnost, nárok na minimalizaci chyb, nedostatek kvalitního odpočinku, následné zdravotní komplikace fyzického i psychického rázu (často se objevují třeba poruchy spánku – insomnie, tedy nespavost atd.), tlak na tempo a výkon, neustále se zvyšující nároky…
Kromě zmíněného bývá problémem také přepracování, až syndrom vyhoření – opět v mnoha podobách. Dále s tím souvisí rozpady sociálních vztahů a vazeb, nedostatek času pro sebe, zanedbávání vlastních potřeb a zájmů, přidávající se psychosomatické potíže nebo emoční problémy, například pocity bezmoci, beznaděje, strachu, smutku či vzteku.
Hodně mých klientů pracujících v odvětví zdravotnictví se v práci cítí být spíše jako stroje než lidské bytosti. Zároveň ale nesmíme určitě zanedbat i faktory osobní, které mohou vést k závislosti úplně stejně a nejsou vázané čistě jen na profesi ve zdravotnické oblasti: problémy v partnerských vztazích, šikana na pracovišti ze strany kolegů/kolegyň nebo bossing (ze strany nadřízených), nevyřešená vlastní traumata, nízké sebevědomí apod.
3. Proč se zdravotníci tak často zdráhají požádat o pomoc?
Často zdravotníci narážejí na očekávání druhých, že „přece zdravotník nebo lékař by si s tímhle měl poradit nebo se do toho radši ani nedostat“, a také stud říci si jinému odborníkovi o pomoc či obavy o to, co si druzí pomyslí, jak zareagují apod. Jde o tu nemožnost zůstat u kolegů v anonymitě. Není kolikrát lehké přiznat sobě, natož druhým, že mám takový problém. To vše samozřejmě komplikuje ty zásadní první kroky: někomu se svěřit, pojmenovat, co se děje, být vyslyšen a podpořen.
4. Můžete se podělit o nějaké konkrétní případy, se kterými jste se setkala ve své praxi při práci se závislými zdravotníky?
Ano, těch kazuistik by bylo hodně. Mám v péči několik lékařů nebo zdravotních sester, kteří dokonce někdy sami pochází z alkoholických či jinak závislých rodin a mají tak tento model v minulosti nějakým způsobem zažitý. A nyní se na mě obrátili kvůli závislosti na lécích, často navíc v kombinaci s alkoholem nebo nadužíváním kofeinu či nikotinu v cigaretách, což samozřejmě poškozuje jejich fungování a zdraví.
Závislost na lécích je čím dál tím častějším tématem, jelikož si je mohou předepsat i sami – je tam tedy snadná dostupnost. Je to vlastně takový bludný kruh, proč po návykových látkách sáhli. Byli přetížení v práci, kterou ale potřebovali stíhat, neměli se na koho obrátit, a tak si takto přechodně „ulevili“, a jeli dál, aby vše nějak zvládli a nikdo nic nepoznal. Ale stejně je dohnalo vyčerpání či jiná zanedbaná témata, a tak opět sáhli po nějaké látce, aby to tolik nebolelo, protože neviděli v tu chvíli jiné řešení… A tam už se to nabaluje. Čím déle tato „smyčka“ trvá, tím déle trvá samozřejmě i její rozplétání a následné možnosti řešení a nápravy.
5. Jak může závislost ovlivnit vztahy zdravotníka s jeho kolegy a pacienty?
Jednoduše řečeno: velmi. Závislý a tedy nemocný člověk, který tím sám hodně trpí, a zároveň si možná nechce přiznat celou nepříjemnou pravdu, může zanedbávat postupně více své pracovní povinnosti, dopouštět se mnoha chyb a tím zapříčinit i fatální události. To samozřejmě klade zcela jiné nároky na celý pracovní tým, ve kterém se mohou objevit zvýšené četnosti konfliktů a celkově špatná atmosféra i pracovní morálka.
Co se týká vztahu s pacientem, tak práce zdravotníka pod vlivem návykových látek je neetická a mnohdy ani ne zcela bezpečná. Pokulhává komunikace, což může být dáno i tím, že závislý odborník je podrážděný, dříve ztrácí trpělivost nebo i kontrolu nad svými emocemi a reakcemi v chování. Závislost také ovlivní (ve smyslu sníží) frustrační toleranci a empatické vnímání, což jsou velmi podstatné vlastnosti pro výkon profese zdravotníka. Pacienti si tak mohou stěžovat a tím už se opět dostáváme do začarovaného kruhu frustrace a nezdaru…
6. Jak by měl zdravotník reagovat, pokud zjistí, že jeho kolega chodí do práce pod vlivem alkoholu nebo jiných látek?
Zde vždy přichází dilema: nechci na kolegu žalovat, není to kolegiální atd. versus měl bych to hlásit, aby se nestalo ještě něco horšího a aby měl dotyčný co nejdříve zajištěnou odbornou pomoc, kterou potřebuje.
Z mého pohledu se skutečně nevyplácí chodit kolem horké kaše či dokonce předstírat, že se nic neděje. Někdy může být chování závislého i takovým voláním o pomoc, které by nemělo být přehlíženo. Můžeme tedy nejprve zkusit s kolegou/kolegyní promluvit sami nebo požádat někoho z týmu, kdo má k dotyčnému blíže třeba v rámci přátelství, aby mu zkusil domluvit a nabídl mu podporu. Pokud se však nic nezmění, je zodpovědné toto jednání řešit v rámci kolektivu i s nadřízenými.
7. Tím se dostáváme k otázce, jak můžeme poskytnout podporu a pomoc svému kolegovi, který se se závislostí potýká?
I zde platí podobné zásady jak při práci s pacienty či klienty: aktivně naslouchat, doptávat se, empaticky reagovat, dát prostor pocitům a myšlenkám druhého, případně dle své kapacity nabídnout pomoc a podporu, například i při hledání vhodných odborníků na závislosti. Můžeme se nabídnout i jako doprovod k nim. Těmi odborníky mohou být adiktologové, psychologové, terapeuti nebo i psychiatři. S těmi je také možno konzultovat další postup a možnosti, podle aktuální situace závislého. Klíčový je však zájem o to, co se druhému děje a snaha ho motivovat během nelehké cesty léčení.
8. Jak může zdravotnická instituce vytvořit prostředí, které podporuje otevřenou komunikaci a podporu pro ty, kteří se potýkají s problémy závislosti?
Z mého pohledu možná chybí taková komplexnější preventivní péče a vzdělávání o duševním zdraví lékařů a zaměstnanců ve zdravotnictví, i když v dnešní době vnímám mnoho projektů a organizací, které se iniciativně snaží postupně krok za krokem toto změnit, což je moc fajn. (např. Nevypusť duši, Nevyhasni, Tolg+)
Práce s lidmi v pomáhajících profesích je náročná, proto by i pracovníci ve zdravotnictví měli mít možnost pravidelných supervizí, kde by mohli společně a vzájemně sdílet, co se jim každý den děje, co si třeba nosí s sebou domů.
Je nutné uvážit kontext toho, že návykové látky mají vždy něco tlumit, pomoci s úlevou od něčeho nechtěného (byť jen dočasně a krátkodobě). Je to zvyk spojený s navozením relaxace, otupením negativních zážitků a těžkých příběhů z práce, nebo má dopomoci zvládat a překonávat vnitřní napětí. Je proto dobré naučit se využívat jiné relaxační metody nebo například skvělé techniky vycházející z mindfulness přístupu (tedy všímavosti), najít si smysluplné a naplňující zájmy a těm se mít možnost věnovat naplno, když má člověk volno a může tak dobíjet baterky.
Skvělé jsou i podpůrné neboli svépomocné skupiny (třeba nejznámější AA – anonymní alkoholici), které umožňují zůstat anonymní, jsou zdarma a může do nich přicházet kdokoli a zůstat pro začátek klidně v roli hosta. Člověk tak zjistí, že v tom není sám, a byť tato forma nenahrazuje terapii, může být prvním krokem k vyhledání specialisty. Důležité je si uvědomit, že návyková látka nikdy nic nevyřeší, spíše naopak. A proto je na místě učit se jiné strategie zvládání krizí a těžkostí, které v životě nikoho zcela neminou.
Dále je určitě na místě snažit se bourat stigmatizaci duševních obtíží, nepodporovat tabuizaci kolem tohoto tématu a pravidelně edukovat své zaměstnance o možnostech pomoci. Vhodné jsou přednášky na témata týkající se práce se stresem, work-life balance, zacházení s emocemi nebo prevence vyhoření celkově. Skvělé ohlasy mívám od svých klientů i na formu workshopů, kde se účastníci mohou aktivně zapojovat a vyzkoušet si na sobě rovnou i nějaké techniky. Bylo by super, kdyby se podařilo nastavit postoje lidí v instituci tak, že když si někdo řekne o pomoc, není to selhání a slabost. Všechny (nejen zdravotnické) instituce by měly u svých zaměstnanců budovat respekt k sobě i ke druhým.
autor: Alžběta Flaschková, tolg.online, #suchejunor
